Náš život s drobkem ♥

Hezké odpoledne!

 Dnes jsem sbírala odvahu, jestli tento příspěvek napíšu nebo ne. Nakonec jsem si ale řekla, že na tom není nic špatného a že třeba bude mít někdo stejnou, nebo částečně podobnou zkušenost.

Syn se narodil ve 40. týdnu jako zdravý, ale malinký - měl 2480 g a 46 cm. Celé těhotenství jsem se snažila žít zodpovědně, žádný alkohol, drogy, cigarety a v rámci těhotenských chutí i zdravý jídelníček. Sama jsem malá - mám 150 cm. Přesto, co jsem se natrápila. Ani ne tak po porodu, ale když jsem viděla, že Pepánek své míry ani s přibývajícím časem nedohnal, ale naopak se svým vrstevníkům vzdaloval. Kdybychom měli takto drobnou holčičku, asi bych to vůbec neřešila. Ale znáte to, u kluků se kouká na to, aby byli kus chlapa. A to náš Pepánek není. 

Snažila jsem se dávat synovi maximum, co jsem mohla. Téměř do dvou let jsem ho kojila, s jídlem jsme jinak docela bojovali. Co my jsme se nadělali blbostí, aby alespoň něco snědl. Máme naštěstí skvělou pediatričku a ta se mě snažila podpořit, že děláme pro našeho syna maximum a že žádné dítě samo dobrovolně hlady nezemře. Zkoušeli jsme i různé preparáty a fígle na podpory chuti k jídlu, ale buďto to nefungovalo vůbec, nebo jen chvilinku.  Krom běžné plánované prohlídky jsme chodili i na extra měření a vážení. Nakonec před jeho třetím rokem mi řekla paní doktorka, že se trápím a že pro naši jistotu nás pošle na endokrinologické vyšetření do FN v Motole k panu profesorovi Leblovi. (Mezitím už nám ale sama udělala nějaká vyšetření na štítnou žlázu a testy na celiakii). Samozřejmě jsem měla strach - strach z neznámého je veliký. Čekala nás všemožná vyšetření - zda není v těle nádor, záněty, zda správně funguje štítná žláza, zda syn nemá celiakii.... Dovedete si představit ty nervy, než jsme se dozvěděli výsledky všech vyšetření. Nakonec v rámci možností vše dopadlo dobře s jedním malým ale. Pepánkovi zjistili nižší hladinu růstových hormonů a pan profesor nám řekl, že je možná aplikace růstového hormonu.

Už na začátku, když jsme do Motola začali jezdit, jsem si tuto variantu tak nějak nechtěla připustit. Ale když jsme nakonec prošli řadou vyšetření a nakonec jsme se dozvěděli toto, s manželem jsme neváhali. Rozhodli jsme se pro růstový hormon. Nechtěli jsme být pod tlakem, že jsme tuto možnost měli a nevyužili jsme ji, že jsme pro Pepču neudělali maximum, co jsme mohli.

To vše jsme podstoupili před třemi roky. Růstový hormon se píchá denně před spaním. Ta představa mě ze začátku děsila. Nedokázala jsem si představit, že synovi budu píchat injekce. Nakonec jsme dostali bezjehelný aplikátor, ale přesto to byly pro mě i Pepánka ze začátku hodně stresující chvilky. Musela jsem se naučit připravovat růstový hormon a překonat strach a hormon mu aplikovat. První dvě píchnutí byla dobrá, ale pak Pepánek začal protestovat a plakal. Vzhledem k tomu, že manžel tu dobu chodil hodně pozdě z práce - když už děti spaly, musela jsem zapojit i Lucinku, aby mi s Pepánkem pomohla - byla úžasná, bylo jí necelých 6 let, pomáhala, podporovala mě i Pepču a my po měsíci  vyhráli malý boj a začali jsme píchat hormon bez bojů a pláče. 

Výsledky nebyly sice nijak ohromující, ale Pepánek si držel své tempo a pomalinku se začal přibližovat k dolní hranici grafů. Nedokážete si představit, jak vyčerpaná jezdím každé tři měsíce z Motola. Každé tři měsíce jezdíme na kontroly, jak Pepča roste, přibývá, jestli se nepřidaly problémy se štítnou žlázou nebo cukrovka. A ta velikánská úleva, že vše je v pořádku a že nám Pepča roste.

Dneska jsme ale moc dobře nepochodili- Pepánek neměl takové přírůstky, jaké by si pan profesor představoval a celkově řekl, že to není takové, jaké by bylo ideální. Takže nám navrhl, že uvidíme, jak to bude tyto tři měsíce a pokud by přírůstky byly jako tentokrát, léčbu bychom přerušili a pokud by přírůstky byly jako s růstovým hormonem, aplikaci hormonu bychom ukončili. Byla jsem v šoku, s tímhle jsem vůbec nepočítala. Nebudu lhát, když jsme šli z ordinace, nic do mě nebylo a neměla jsem daleko k slzám. Ale tak to mám vždy, když se něco dozvím, co není příjemné. Prostě to emociálně potřebuji vstřebat, abych se vzchopila  a zase fungovala dál. Dneska jsem se "vzpamatovala" docela rychle. Sice představa prcka v dospělém věku mě u Pepči tak trochu děsí, ale můžeme být šťatní, Pepča roste a je jinak zdravý! 

Vím, že existuje spousta horších situací, ve kterých se rodiče mohou octnout, ale přesto to není nejjednodušší, když se vyskytne něco, čím děti vybočují z "normálu". I když co je vlastně "normál"? Vzhledem k jeho vzrůstu jsme se nakonec rozhodli požádat o odklad školní docházky. Zápisem jsme prošli, u zápisu jsme byli u Inky z blogu Tvořím, tvoříš, tvoříme a byl to moc hezký zážitek, na který ještě teď s úsměvem na rtu vzpomínám. Pepča je prý šikovný, ne že bych o něm tedy někdy pochybovala :-) Ale v tuhle chvíli nám toto nakonec přišlo to nejlepší řešení. A kdo by pro svoje děti nechtěl to nejlepší.

Dnes jsme vám chtěla otevřít svou duši, přiblížit vám sebe jako mámu, ne jan jako kuchařku, dekoratérku a tak dále a tak dále. Mámu , pro které jsou Lucinka a Pepánek nade vše a i když se občas vyskytne nějaká bolest, je to máma, která si uvědomí, že je to hlavní, že máme sebe navzájem!

Přeji vám všem krásný zbytek dnešního dne!

Vaše Radka

                                                    zdroj Pinterest