Svět očima blogerky ...

Mužský a ženský svět. Svět dětskýma očima a svět dospělých.. Svět shopaholiků, workoholiků a jiných ...holiků... Když se nad tím tak zamyslím, existuje spousta světů, která nás všechny obklopuje, ale ne do každého z nich je nám povolený vstup. Někdy je nám vstup do některého světa odepřen.  Ne naší vinou, že bychom tam nechtěli. Ale tím, že ani nevíme, že bychom tam mohli chtít, nebo prostě nás to míjí jako jedoucí vlak a my si tohoto světa ani nevšimneme. Z něterého světa se pomalinkými krůčky dostaneme jinam a zpátky už není návratu. Vyměníme jeden svět za jiný, protože vyrosteme a odložíme dětské střevíčky.... A na chvilinku se tam potom vrátíme, když máme svoje děti, nebo vnoučata. Ale to už je jiné, díváme se na svět dospělýma očima a alespoň já jsem pořád ve střehu a vnímám dětský svět úzce spojený se světem nebezpečí, abych předešla úrazům a nepříjemnostem. Člověk se sice nechá občas pohltit dětskou hrou, pořád ale někde vzadu bliká varovný majáček....

Svou náturou,povahou a svými zájmy jsem pomalinku pronikla do tajů ručních prací. Nebylo to jen tak. Byly jsme se sestrou ovlivňovány naší mamkou a vlastně i babičkou. Obě jsou moc šikovné, obě mají rády ruční práce - háčkují, pletou, šijí, mamka peče krásné dorty, teta - mamky sestra -  zase ráda vaří a peče a zkouší nové recepty, dělala koberce a mamka a i teta rády aranžují. Člověk by asi musel být úplně slepý, kdyby ho to neovlivnilo a kdyby si cestu k ručním pracem také nenašel. Asi jsem to musela dostat i v genech. Jako malá jsem chodila do lidušky na výtvarný obor a i když jsem pak už přestala chodit, někde to pořád dřímalo a teď to zase proniklo na povrch.

Estetično je mi blízké, mám ráda krásné věci, krásné fotky. Jsem možná moc náročná, ale přijde mi plýtvání časem, když někdo upeče něco krásného, nebo něco krásného vytvoří a potom to vyfotí na upatlaném stole nebo na jiném nevzhledném místě. Vadilo mi to vždycky. Setkala jsem se s názorem, že čančat je to zbytečné a že je to přetvářka. 

Jenže já to tak necítím. A v okamžiku, kdy se ze mne stala blogerka a já začala psát blog,  v té chvíli nastala ještě větší změna, jako bych se začala dívat na svět jinýma očima, které do té doby byly zavřené a dřímaly. Vy, které také fotíte a píšete o tom, to máte možná stejné nebo podobné. Jdete po ulici a všímáte si detailů, kterých jste si nikdy předtím třeba ani nevšimli. A říkáte si: hmm, to by byla krásná fotka. Otevřete kuchařku nebo časopis, zahlédnete nějaký recept a v hlavě už vám neběží pouze to, aby se dílo podařilo, ale i to, jak by se výsledek vašeho snažení mohl vyfotit. Nezasvěceným by to možná mohlo přijít jako posedlost, ale ono to tak není. Je to láska k něčemu, co vás baví a naplňujete, z čeho máte radost! 

A co vlastně znamená být blogerkou? Koupíte si drobnost a vyfotíte ji. Listujete časopisy o bydlení, vaření, pečení a hledáte inspiraci na internetu. Myslím, že v mém okolí neznám blogerku, která by pro inspirace nechodila na pinterest. Když už něco upečete nebo uvaříte, běháte kolem pokrmu, chytáte nejlepší světlo, nejlepší detail, připravujete si aranžmá, aby fotka hezky vypadala a když ji stáhnete do počítače, zjistíte, že nevypadá tak dobře, jak jste si představovala. Takže pokud je čas, jdete fotit znovu :-) Někdy zjistíte, že se vám fotka povedla, ale co ten flek na fotce? Ano, to jsou otisky prstů od toho, jak jste na foťák šáhla ve schvíli, kdy jste měla ruce zamatlané od mouky nebo másla, protože jste zrovna musela nutně vyfotit to, jak moučník vypadá před upečením. Od dob blogování jím občas také studené jídlo. Proč? Protože členům rodiny bych si to nedovolila, ale než vyfotím svou porci, jídlo už není tak teplé, jako bylo při servírování na talíř :-) A když už vše máte upečené, uvařené, vyfocené a stažené v počítači a jste s kvalitou fotek docela spokojené, zjistíte, že vás v kuchyni čeká snad dvojnásobné množství nádobí, než obyvkle. Co je příčinou, na to jsem ještě nepřišla :-)

Pak přijde kreativní práce u počítače. Musíte sepsat recept, úvodní text, několik málo řádků o výletě, o zážitcíh, o vašich pocitech. Někdy plyne slovo od slova, plníte řádky jeden za druhým a slova mají smysl. Ale někdy jste na tom tak, že si říkáte, proč já s tím vůbec začínala. Když už něco vymyslíte, přijde vám to hloupé, obyčejné, že to nemá šmrnc. A vy byste tak strašně chtěla, aby váš blog byl úspěšný, navštěvovaný .... Pak příspěvek přeci jen dokončíte, přidáte fotky, které občas musíte malinko upravit v programu na úpravu fotek, stisknete tlačítko enter. Jste ukolébání tím, že se vám to povedlo a čekáme, ano přiznejme si to čekáme, kolik komentářů, případně kolik návštěv bude článek mít, jak bude úspěšný.

Mezitím "jdete na návštěvu" na jiné blogy, zanecháte jiným blogerkám pár povzbudivých a milých řádků a najednou najdete nějaký blog s dokonalými články, s dokonalým bydlením, s dokonalými fotkami, že vám doslova spadne brada a máte chuť s vaším blogem seknout :-) Ale pak najdete milý komentář u vašeho článku, zahřeje vás to u srdíčka a vy si říkáte, právě proto to dělám. Zrovna včera jsem psala kamarádce Barče, že mám svůj blog strašně ráda, že jsem ráda, že ho mám a že jsem ráda, že jsem s ním začala. Občas máte prostě potřebu kousek ze sebe rozdat i jiným lidem a pokud je to potěší, stojí to o to víc za to! Proto přemýšlíte, o čem všem napsat a rádi zkoušíte i nové věci. Nenechá vás to prostě usnout na vavřínech a snažíte se, aby tu bylo ostatním blogerkám, které k vám zavítají, dobře.

Takže bych vám všem chtěla moc poděkovat, že sem chodíte. Chtěla bych všem poděkovat, že píšete, že se inspirujete. A chtěla bych vám slíbit, že i když nastane chvíle a já nebudu moci psát tak často jako nyní, že se na svůj blog "nevykašlu" a že budu psát dál...

Vaše blogerka Radka :-)

PS: Posílám jeden motýlí pozdrav!