Je neděle ráno, i díky žaluziím je všude ještě tma. Prohmatávám si bolavý, po noci stuhlý krk a užívám si ještě teplo vyhřáté postele. Ležím se zavřenýma očima a naslouchám tichu.
Najednou se začne přibližovat mihotající se, po stěnách běhající slabé světlo a do pokoje se téměř neslyšně vkrade vetřelec. Mám sto chutí promluvit, ale pak si říkám, že ho nesmím vylekat. Takže ho jen polozavřenýma, nebo polootevřenýma očima, podle toho, z jakéhopohledu se na to podíváte, pozoruji, aby nezjistil, že jsem už vzhůru. Světlo po stěnách lítá sem a tam. Za roh nevidím, mohu tedy jen odhadovat, že dotyčný se rozhlíží a něco hledá. Světlo směřuje k naší posteli, zavřu tedy pevně oči a dělám, že spím, ale ještě předtím si stačím povšimnout, že vetřelec našel to, co hledal. Neuběhne ani půlminuta a vetřelec se opět vrátil na místo činu a opět se opakovalo to, co před chvilkou. Mihotání světla baterky po všech koutech a opět po chvilince vítězoslavný úprk s tím, po čem dotyčný pátral. No a tohle se opakovalo ještě dvakrát. V tuhle chvíli už jsem se musela opravdu hodně držet. Buďto, abych nepromluvila, nebo abych nevyprskla smíchy. A proč? Protože tím tajemným vetřelcem s baterkou byl náš Pepánek a byl loupit pití, přesnídávky a lžičky. Přišlo mi strašně roztomilé, jak rozcuchané, ještě rozespalé dítko v pyžamku jde bosky a s baterkou shánět něco na zub a je vysláno staším sourozencem jako zvěd. Po špičkách téměř neslyšně cupital, na cestu si svítil baterkou a určitě mu v hlavě zněl rozkaz: Hlavně nevzbudit rodiče.
Nevím, jestli se mám přiznat, že jsem o jejich loupení věděla už od začátku. Možná si to nechám pro sebe, abych jim nezkazila radost, že byli odhaleni.
Světlo se do pokoje vkrádá mezerami mezi žaluziemi čím dál tím víc a to je znamení, že bych měla už vstát a jít přichystat snídani. Dnešní plán je jasný. Místo drakyády se budeme všichni 3 kurýrovat za psychické podpory tatínka. Budeme pít čaje, potit se v postelích a brát všechny léky, na které jsem si musela napsat na papír rozpis, abych to snad nepopletla. Budeme koukat na pohádky, číst knížky a doufat a věřit, že zase bude líp.
Dnešní příběh mě tak nějak dojal a rozesmál najednou. Je to jeden z okamžiků, kdy se člověk cítí šťastný, že ty svoje dva malé vetřelce a lumpy má.
Přeji Vám krásnou neděli!
Vaše Radka
Obrázek: zdroj pinterest
